20. srpna 2019

1.Den

Zářivé paprsky srpnového rána se prodíraly úzkou škvírou těžkých závěsů a ve snaze přivést stíny tmavého pokoje k životu, nechtěně pošimraly chodidlo vyčuhující z pod peřiny patřící majitelce pokoje. Ta se s rozdrážděným zamlaskáním pouze zavrtěla a s přetočením opět zaplula do bezstarostného světa snů. Kdo by v tu chvíli tušil, že její tiché podřimování dovrší závěru o pár desítek minut později, kdy se poklidným nedělním ránem rozezní bujaré řádění sekačky na trávu. Všem vesnickým obyvatelům známý tón se odrážel snad o každý venkovní předmět stojící mu v cestě, což samozřejmě rozhořčilo nejen pár poklidně podřimujících psů v celém sousedství, ale i pár spících důchodců trpících nočním neklidem, nebo rovnou všechny sousedy v celém okolí, pro které nedělní přispávání bylo formou odměny za „propracovanou“ sobotu.

 Spící majitelka s nerudným protestem pootevřela své zelené oči. Pravda, chvilku jí trvalo, než se její rozespalá kukadla byla schopna přizpůsobit pološeru v místnosti zaplněné různorodými předměty neznámé duševní či finanční hodnoty, avšak o pár zamrkání, zamručení a zasyčení později, se nakonec byla schopna podívat na zářivý displej mobilu, který v procesu mučivého probouzení vytáhla z pod polštáře. Jak nelibě zaúpěla, když došla bolestného zjištění nekřesťanského času probuzení. Odmítavě se svalila na záda, hledíc na strop pokrytý skvostnými ornamenty, se kterými si minulý rok přivodila zablokovaná záda ve snaze své umělecké dílo dokončit a zamýšlela se nad svým dalším počínáním. Představila si možnost zajít do koupelny a převléknout se do příhodnějšího oděvu, avšak stále přítomná ospalost byla jiného, mnohem ráznějšího názoru, a tak ve výsledku celý dialog skončil jedním zachumláním do pelíšku. Netušila přesně kolik minut od její výpravy do světa divotvorných snů uplynulo, či kolik hodin mohlo býti, když jsi ze spánku opět vyrušilo další neomalené buzení, ovšem tentokrát mnohem drsnější. Než si stačila uvědomit, co se vlastně děje, mihnutí obrysu lidské bytosti mířícího směrem k ní doprovázené vysokou frekvencí známého hlasu ji teď již zcela dostalo z postele.

„John Cena!“

***
„Můžete mi vy dva laskavě vysvětlit, jak se vám povedlo nalomit ty příčky pod matrací?“
„Mě se neptej, to tady inteligent na mě skočil.“
„Ségra, ty nemáš absolutní smysl pro sportovní manévry. To byl Chop Drop, ne skok.“
„Tak ten tvůj bravurní Chop Drop mi zničil postel a málem přelomil páteř.“
„Tvoje blbost, že chrápeš až do dvanácti.“
„Sklapni, prde.“
„Tak dost, vy dva a jezte.“

Táta konečně zavelel, když nemohl naše handrkování dále snášet. Jak se dalo předpokládat, já i Richard jsme automaticky zařadili zpátečku a pokračovali v hodování. Pravda, každé sousto se mi zadrhávalo v krku, protože jsem se stále nedokázala ztotožnit s faktem, že jsem již vylezla z postele. Žaludek s každým soustem protestoval a snažil se mne přemluvit, jestli by nebylo lepší si dát něco k snědku až o pár hodin později, jenže bohužel, najíst jsem se musela.

„Káťo, v kolik že to budeš vyrážet?“

Zeptala se mě mamka, když mi podávala misku s okurkovým salátem, což mimochodem byla k řízku s bramborami záchrana. Líně jsem rozmělňovala tuhé sousto v ústech a převalovala jej na jazyce.

„V půl druhý máme sraz u lávky.“

Nedívala jsem se, ale podle cinkání příboru o porcelán jsem pochopila, že se naše mamina na chvíli zarazila, jako by začala o něčem přemýšlet. Věnovala jsem jí bezduchý pohled zombie, kterého jsem se stále nedokázala zbavit, a čekala, co ze sebe dostane.

„Pamatuješ si, na čem jsme se včera domlouvaly?“
„Hm. V osm doma, ne? Kdo, že to přijede?
„Náš dobrý známý. Už dlouho jsme se neviděli.“
„Jo tak.“
„Takže tě prosím, vrať se v čas. Ne, že přijedeš v deset, jako minule a nedáš o sobě ani vědět.“
„Rozkaz, madam!“

Po obědě jsem naběhla k sobě do pokoje a ve snaze nalézt batoh mezi kupou hromádek s neidentifikovatelnými předměty náhodně se nacházejícími po celé podlaze, do kterého bych si mohla uložit nutnosti, které s sebou budu potřebovat, jsem nadělala těch kupiček mnohem více. Pomyslně jsem si poznamenala, že si zítra budu opravdu muset už ten brajgl uklidit, jinak s určitostí v příštích pár dnech objevím novou formu života a nejsem si zrovna jista, že bych na to byla plně psychicky připravena.

V průběhu mého horečného hledání svetru, který bych si v podvečer mohla na sebe natáhnout, mi začalo známé vyzvánění hlásit, že mě ty magorky už shánějí. Letmo jsem se podívala na displej, kde na mne blikalo jméno Petra a stiskla jsem přijmout.

„No! Už budu vyrážet!“
„Jasně, jako vždycky poslední. Hale? Prosím tě, budeš s sebou brát ‚tamto‘?“
„Ani náhodou. Jsi se zbláznila, ne? V osm musím být nastoupená doma. Máma by mě zabila, a to fakt nechci. Až budeme zase u tebe na bytě, tak to přivezu, jo?“
„Jasňačka. Tak ale hejbni prdelí. Čus!“

Ztěžka jsem si oddychla. Střeva. Každou chvíli by jen chlastaly. Aspoň jednou za čas bych si přála, abychom si normálně mohly sednout a jen se bavit bez toho, aniž by jedna, nebo druhá navrhla, že si dáme vínko. Při tom svém hloubání se mi povedlo najít svetr, na kterém jsem citově lpěla a hodila si ho do batůžku, který se, jen tak mimochodem, válel pod stolem za kupou pokreslených papírů. Ještě než jsem vykročila z pokoje, zkontrolovala jsem si všechny nezbytné věci, otevřela jsem okno a když jsem usoudila, že bych měla býti plně vybavena, zavřela jsem za sebou dveře.

2 komentáře: