5. září 2019

Idealizace mentálních nemocí


Asi každý mi dá zapravdu, že jak se rok s rokem mine, náhled na psychické poruchy a celkově mentální zdraví se začíná ubírat tím správným směrem. Už se člověk nemusí stydět za to, že mu kolečka v hlavě správně necvakají a že se občas musí vypořádávat s problémy, které nelze logicky vysvětlit. Bohužel, má to i svou stinnou stránku.

Teď by bylo asi dobré, než začnu svou myšlenku rozvíjet, abych sem šoupla menší upozornění. Sdílení pocitů a zkušeností s lékařem potvrzenou mentální nemocí NENÍ ŠPATNÁ VĚC a tento článek není v žádném případě mířen na jedince nemocemi trpícími či ve stádiu rozhodování, zda lékařskou pomoc vyhledat. Ti, kteří opravdu cítí každou částí svého těla, že je něco v nepořádku, by určitě ve svém odhodlání měli pokračovat.


Čeho si čím dál více všímám, ať už se jedná o Twitter, Facebook, Instagram či jinou formu sociální platformy, tím dál více lidí těmito nemocemi trpí. Dříve než jindy se můžeme na internetu setkat s jedinci popisující například Hraničářství (bipolární poruchu osobnosti), Úzkost či Depresi (Například já).  Samo o sobě sdělování informací není špatné, špatné je, když se z těch informací a vědomostí začne dělat trend. Nemálo se mi stane, že vidím na Instagramu fotku se srdceryvným popiskem zakončeným #Depression. A i když bytostně nesnáším předsudky a domněnky, či bezmyšlenkovité pálkování, musím říci, že mi nejednou začala bublat krev. První věcí je, a ta se vždy ukázala býti pravdivou, že člověk trpící nějakou nemocí, nebo se vymykající sociálním normám a tak dále, nikdy o sobě nedává nahlas najevo. A když myslím nikdy, tak opravdu v celé šíři smyslu tohoto slova.

Teď může spousta z vás namítat, že se pouze jedná o určitý obranný mechanizmus a že každý se vypořádává s problémy rozličnými způsoby. Toť je určitě velká pravda, ale zatím, co jsem mluvila s různými lidmi, procházejícími jakoukoliv závažnou životní situací, ani u jednoho se mi nestalo, že by ze svého neštěstí dělal přednost, na kterou je hrdý a kterou by chtěl dávat světu na odiv. Já sama jsem se šíleně styděla za to, že nejsem normální, že nejsem v pořádku. Tak moc jsem si připadala osamoceně, že jsem si přála jednu jedinou věc. Být jako ostatní. Řešit každodenní problémy. Nic jiného jsem si nepřála. A když bych si měla vybrat, tak určitě příspěvek ve smyslu „Mám diagnostikovanou depresi a snažím se s ní bojovat, aby mi bylo lépe.“ má na mne určitě jinačí vliv, než příspěvek „Zase mám depresi, všechno je k ničemu, jdu si vylít mozek z hlavy. #Deprese #Mentálnínemoc“. Anebo citáty typu „Jsme generace utápějící se v alkoholu a depresi.“ „Nikdo se nás neptal, jestli chceme žít, proč by se nás tedy měli ptát, jestli budeme žít.“ „Usmívám se a uvnitř se přitom rozpadám.“.  Jde opravdu o blbosti, ale vezmu-li v úvahu, že podobné projevy nejsou neobvyklé, musím se ptát, jestli to ten člověk myslí vážně, nebo na sebe chce jen upoutat pozornost. Bohužel, ve většině případů je to ta druhá varianta.

Z mé zkušenosti vím, že když jsem začala používat WeHeartIt, přesně tyhle typy obrázků vyplňovaly takřka celou mou nástěnku v aplikaci. Všechno bylo negativní hraničení se sebevraždou. Všechno. A když v tu chvíli nějakou nemocí tohoto typu trpíte a ani o tom netušíte, přesně tohle má za důvod, že se vše zhoršuje. Dostanete falešnou iluzi soucitu a najednou nejste sami. Ve skutečnosti ale za tímhle vším s největší pravděpodobností stojí člověk, který nemá absolutní tušení, jak nebezpečný dopad tahle „Idealizace“ na lidi má, kteří neprocházejí žádným období blbec, ale zárodky psychické poruchy, která je může zabít.

Také například youtubeři, kteří využívají mentální nemoci ke svému vlastnímu profitu a celý jejich kanál se točí ne okolo jejich léčby a boje s nemocí, ale okolo jejich persony, jejíž hlavním rysem je právě nemoc. Nakonec všemu nasadí korunku, když propagují své zboží s nápisy „I’m depressed and I am proud of it“ ke konci videa. Kategorií o sobě pak je vyobrazování v médiích a literatuře, kdy je jedinec toužící po sebevraždě přímo uctíván a chválen za to, že se v nerealistické situaci přese všechno dokáže za pomoci přátel a lásky vyléčit. A přesně na toto já ukazuji prostředníček. Je zajímavé, jak od jedinců křičících na internetu, tak po mediální giganty jsou všechna vyobrazení jakýkoliv nemocí až absurdně podobná.

Copak vidíte na internetu lidi s rakovinou prohlašovat, že mají rakovinu? Nebo v reálném životě s mikinou s nápisem „I have a cancer and cancer has me.“? Nevidíte. A víte proč? Protože tu nemoc nechtějí. Lidé s rakovinou si přejí být zdraví, bez neustálých kontrol u lékaře, bez vyčerpávajících chemoterapií a hlavně bez strachu ze smrti. Je hrozné vidět člověka, který s vámi dříve blbnul a vyváděl, umírat před očima. Není to nic chvályhodného či obdivuhodného. Není to nic, na co byste měli být hrdí, protože šance, že se něco může zvrtnout, je až děsivě vysoká. Tohle samé platí o mentálních nemocech. Lidé chtějí být zdraví a nežít ve strachu, což je podle mě asi tak jediná společná vlastnost, kterou všichni trpící mají.

Vždy jsem všemi deseti pro nějaký vtipný obrázek, nebo anekdotu související s mentální nemocí. Je to taková pitomina, až se jí musíte zasmát, ale co mi jde určitě proti srsti, je propagace mentálních nemocí, jako nějaké příšerně suprové věci, co můžete mít.

Každému trumpetovi, který se přesně takhle chce projevovat, bych opravdu naplácala na holou. Nikdo nechce být nemocný, mimo realitu a trpět jako pes. Každým dnem zvažovat, jestli má cenu pokračovat, nebo jestli dotyčný má nějakou hodnotu. A co stoprocentně nikdo nechce, je být neschopný si byť jen vyčistit zuby, protože mohu garantovat, že i to je nadlidský úkol, když na vás dopadne všechna ta tíha, se kterou válčíte.

Moc ráda bych tímto chtěla poprosit všechny lidi, co si procházejí obdobím blbec, nebo depkou: „Neskákejte hned do hlubin mentálních poruch a hlavně se sami nediagnostikujte. Pokud si potřebujete promluvit a hlavně dokážete své problémy sdílet, určitě se otočte na někoho blízkého. Je to tisíckrát lepší než jakýkoliv smutný citát, či odkaz a to z jednoho důvodu. Slyšeli jste někdy pořekadlo, opakovaná lež se stává pravdou? Čím více si budete vsugerovávat, že máte depresi, nebo nějakou mentální poruchu, tím více se blížíte k bodu, kdy se u vás vyvine a pak teprve nastane ten pravý kolotoč.“

Pro ty, kteří se léčí, budou léčit, anebo s největší pravděpodobností cítí, že se s nimi děje něco moc špatného: „Tenhle článek není v žádném případě mířený proti vám. Mám známé, kteří pod různými přezdívkami vystupují na internetu a ventilují své pocity na svých malých sociálních koutcích. To je úplně v pořádku. Když někdo má problém těžko řešitelný, na 100% vycítíte z jejich štěbetání, že jsou upřímně rozpolceni a snaží se nějakým způsobem svůj život poslepovat dohromady. Jen bych vás chtěla poprosit, abyste se vyhýbaly všem toxicky vypadajícím citátům a příspěvkům, které vám chvilkově mohou poskytnout útěchu, ale do budoucna mohou značně přilévat olej do už tak rozpáleného ohně.“

Nechci nikoho soudit, ani ničí problém zveličovat, ale tohle mi leží na srdci už pěkně dlouho a ráda bych, aby lidé pochopili, že býti nemocní není prdel. Je vám dlouhodobě špatně, nejste schopni dělat běžné věci, nejste schopni si užívat drobnosti života. Určitě byste se neměli stydět, ale zároveň byste neměli ani býti hrdí, protože nakonec jakmile jste odkázáni na léky, už je to znamení, že něco je velice špatně a mělo by se to řešit. Jinak se může i stát, že se nemusíte dožít dalšího dne.

Žádné komentáře:

Okomentovat