10. září 2019

Maladaptivní snění


Než začnu popisovat z vlastní zkušeností, jak maladaptivní snění probíhá a jak jsem se k němu dostala, zveřejním nejprve jeho odbornou definici, kterou jsem si vypůjčila z webu www.MedicineDay.info:

Co je maladaptivní snění?

Maladaptivní snění je psychiatrický stav. Identifikoval ho profesor Eliezer Somer z Haifské univerzity v Izraeli.

Tento stav způsobuje intenzivní snění, které odvádí osobu od skutečného života. Mnohokrát události v reálném životě spouštějí denní sny. Tyto události mohou zahrnovat:

  • témata konverzace
  • senzorické podněty jako jsou zvuky nebo pachy
  • fyzické zkušenosti
Tato porucha není součástí nového vydání Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM-V). Nemá žádnou oficiální léčbu. Někteří odborníci však tvrdí, že je to skutečná porucha, která může mít skutečný vliv na každodenní život člověka.

Zároveň doporučím film, který se zcela neúmyslně Maladaptivním zněním zabývá. Předem upozorňuji, že se nejedná o oskarové dílo a místy je přitažený za vlasy, avšak pokud přehlédnete veškeré až absurdní scény, zcela přesně popisuje, co Maladaptivové prožívají.  Jméno je: Tajný život Waltera Mittyho. Nejdříve bych začala asi tím, jak se u mne Maladaptivní snění začalo projevovat a jak si jej nesplést s fantazírováním.


Bylo mi třináct či čtrnáct let, když jsem objevila kouzlo světa Otaku. Začala jsem číst Mangu a po sériích hltat Anime. Neuběhly ani dva měsíce a ne s moc velkou hrdostí mohu prohlásit, že jsem za tu dobu dohnala většinu veteránů v komunitě. (Když pominu, že má láska k tomuto specifickému žánru neopadla, ale proměnila se v barevné spektrum zájmů, za které jsem velice ráda, musím uznat, že jsem opravdu velkou část nocí promrhala maratónem sledování nových sérií.) Toto „rozšíření obzorů“ mi poskytlo barvitou platformu pro tvorbu vlastních příběhů a charakterů, které se mi rodily v hlavě a dosazovala jsem je do různých scénářů a světů, co se mi v tu chvíli připletly do cesty. Toto mé snění s otevřenýma očima bylo opravdu jen zdárnou ukázkou, jak bujará má fantazie v té době byla. Vše co stačilo, abych ji uvedla do provozu, bylo nasadit si sluchátka a pustit specifickou hudbu namísto zvukové kulisy.

O poměru času stráveného ve světě snů jsem se nemusela strachovat, jelikož denně nezabral více, než desetiminutovou cestu autobusem do školy a zpět. Úplně běžně jsem komunikovala s přáteli, trávila čas svými koníčky a učením a navečer před spaním jsem si v hlavě promítla, co bych mohla nastávajícího dne podniknout. Bohužel později tato nevinná záliba dosáhla temnějšího charakteru.
Se začátkem depresí jsem se snažila schovat pod křídla postavy, kterou jsem sama stvořila a později jsem jejím příběhem trávila mnohem více času, než vlastním životem. Nakonec jsem se dostala až do nebezpečného stavu, kdy vycházení z domu a interakce s okolím začaly být nudné a svět, který vlastně nikdy neexistoval, se mi zdál mnohem zábavnější. A komu by ne? Ve vašem světě jste pánem vy. Můžete si sami nastavit pravidla, podle kterých všichni budou fungovat a jejich středobodem, nebo spíše v mém případě hrdinou, jste vy sami. Jste absolutně nepostradatelní pro váš svět. Bez vás, by totiž ani neexistoval a tohle v normálním životě neplatí.

V krátké definici na začátku bylo zmíněno, že tato porucha nebyla přidána do seznamu mentálních poruch, který je celosvětově uznávaný a není na ni dosud vyvinuta žádná speciální terapie. Proč? Co v definici nebylo zmíněno, ale na jiných stránkách se určitě dočtete, Maladaptivní snění je způsobem ochranného mechanizmu. Jako oběti trpící Stockholmským syndromem se zamilovávají do svých únosců důsledkem ochrany našeho vlastního vědomí před zešílením, Maladaptivové si vypěstují zlozvyk utíkat do jiného světa, kde se cítí v bezpečí před tím opravdovým.

Co jsem se dočetla z příběhů ostatních lidí, každý má svůj specifický spouštěč, při kterém se do světa ubírá. Něčí příběh, nepěknou vzpomínku, místo či zvuk. V pokročilejším stádiu si jedinec vypěstuje rutinu, při které začne snít a ta v mnoha případech zahrnovala hudbu, specifické místo a specifický pohyb. U mne například kývání hlavou, když jsem ležela v posteli a několik hodin bez hnutí zírala do prázdné obrazovky počítače s peckami v uších. Jeden uživatel Quora (Něco jako mezinárodní fórum) chodil v zadní zahradě od plotu sem a tam klidně až šest hodin v kuse. V extrémních případech může člověka jeho nový svět natolik pohltit, že je neschopen jakékoliv běžné činnosti. Cítí se roztěkaný, nervózní a zklamaný z neúspěchů a tento svůj komplex si léčí v nových inscenacích, odehrávajících se v bezpečí mozku.

Maladaptivní snění je velice nebezpečným ochranným mechanizmem, jelikož funguje jako droga, kterou si narkoman pustí žilou do krevního oběhu a po několika dávkách si jeho tělo žádá více. V tomto opojném stavu, kdy se cítíte až blaženě, protože pociťujete tzv. instantní uspokojení, které poskytují právě například drogy, masturbace či jídlo, mozek dá signál k vypuštění dopaminu do systému, což zapříčiní chvilkový pocit štěstí. (Jen odhaduji na základě, že snění je si podobné s různými závislostmi, neberte toto tvrzení jako bernou minci.) Najednou jste závislí na něčem, co nepřišlo zvenčí.

Další věc, proč je Maladaptivní snění opravdu toxickým zlozvykem je fakt, že vaší pozornost odvrací od důležitých problémů, které je nutné řešit a zároveň vám zabírá tolik času, že si jedinec není schopen uvědomit, kolik minut uběhlo od poslední „hry“. Nejnebezpečnějším úskalím této kondice se nakonec vyjeví, že je jen a jen důsledkem hlavní příčiny, která může být jakákoliv. A než se odhalí, šance na návrat do běžného života se stává s postupem času opravdovou výzvou.
Dost bylo však popisování psychické poruchy jako takové. Spíše vám teď povyprávím, jak můj Maladaptivní den probíhal. Ještě však než započnu, musím zmínit, že spouštěče se u mne střídaly se změnami „zájmů“.

Nejintenzivnější průběh jsem pocítila v půlce března roku 2018. Měla jsem necelé dva měsíce do přijímaček, a jak už jsem již dřívěji zmínila, začátek roku nám zrovna neukázal příznivý start. Zároveň nepřišlo kýžené zlepšení nálady z depresí, které se proměnily v kontinuální peklo. Brouzdala jsem na youtube ve snaze odvrátit pozornost od myšlenek, které mne dnem i nocí provázely. Najednou jsem na kanálu, jehož jméno si již nevybavuji, zabývajícího se reakcemi ostatních youtuberů na aktuální trendy hýbající světem videí, uviděla krátký sestřih reakcí na BTS. To byl hřebíček do mé pomyslné rakve, protože jsem si začala o této skupině shánět více informací a než jsem se nadála, byla jsem jejich jedinečností pohlcena. Obsese, teď bych to nazvala. Každopádně o tom bych chtěla povyprávět až v dalším článku. Jelikož v té době jsem své ustrašené já posílala na výpravy do magické země častěji, než bylo doopravdy zdrávo, náhle jsem se ocitovala ve svých představách ve zkušebně, kde jsem navazovala vztah s jednotlivými členy skupiny. Představovala jsem si, jak jsem nedílnou součástí týmu, jak jsme si blízcí, jak spolu sdílíme nejtemnější tajemství a nejhlubší tužby, jak mi sami členové pomáhají z těžkých životních situací a jak jsem nepostradatelnou součástí celé agentury, která jejich skupinu spravuje. Jeden den jsem s jedním členem utíkala před návalem fanoušků, druhý den jsem zvracela na záchodě s dalším členem držíc mé vlasy, protože jsem se pokusila předávkovat a třetí ho dne jsem prožívala znamenitý sex s dalším.

Došla jsem do takového stavu, že jsem nevědomky hýbala rty, jako bych opravdu s nimi měla reálnou konverzaci, nebo jsem se zvedla ze židle, protože v té samé chvíli jsem si představovala, že vycházím ze dveří. Má realita se smísila se světem, který neexistoval. V metru jsem přejela o zastávku, protože jsem se do děje natolik ponořila, že jsem doslova neviděla, kde jsem. Bylo to tak reálné, až mne jen vzpomínka mrazí. Doma jsem se pak nemohla dočkat, až si vlezu do postele a nandám si sluchátka. Nechce se mi ani počítat, jak děsivě dlouhou dobu jsem strávila nic neděláním a soustředěním své pozornosti tam, kam by nikdo nečekal. V tom světě jsem uměla perfektně korejsky, chovala jsem se tak, jak jsem si vždycky přála a měla jsem dostudované dvě vysoké. Že je to absurdní? Ano a právě o to šlo. V běžném životě je normální, že si určitou hrdost vůči sobě samému musí lidé zasloužit svou tvrdou prací a někdy zdlouhavými roky trpělivosti, jenže v tom mém světě vše fungovalo na pouhé lusknutí prstů.

Paradoxně mně osobně pomohlo, když jsem prodělala kompletní psychický kolaps a musela jsem se svěřit do rukou odborné péče. Od doby, kdy jsem začala zobat prášky na předpis, si už ani nevzpomenu, kolikrát jsem se ve svém imaginárním světě ocitla. Opravdu. Začala jsem pociťovat touhu poznávat sny a strasti mých přátel, trávit s nimi krapet více času, začalo se mi chtít znova psát a malovat a dávat občas fotky na internet. Začalo mne zajímat spoustu dalších věcí a zejména mám před sebou nejdůležitější úkol, jménem nové přijímačky, protože jsem se asi po pěti letech pokusů a omylů konečně našla.  Také toužím po normálním vztahu a vcelku úplně běžných věcech. Je to úžasný pocit. Tenhle reálný svět mě zase baví a ten imaginární mám už opravdu jen jako předlohu pro svou kreativní stránku.

Závěrem bych chtěla všem Maladaptivům vzkázat, že pokud utíkáte od svých problémů a snažíte si své komplexy a chyby vynahrazovat abstraktní realitou, budete toho v budoucnu litovat.  Za prvé, protože váš svět jen odvádí pozornost od něčeho, co vás později dožene a opravdu skolí na kolena a za druhé, protože čas v novém světě neutíká, ale tady vám až děsivě protéká mezi prsty. Nenechte si uniknout krásné chvilky s lidmi, na kterých vám záleží, nebo s koníčky, které vás vybarvují do nádherného spektra duhy.





2 komentáře:

  1. Znám ten pocit, žila jsem v jiné realitě tak cca 10 let. Byla jsem jen já a moje imaginární světy. Já začala už od mluvení a pochodování. Ze začátku samomluva a později celý příběh a pak i hudba.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mi je velice líto, že jsi zažila něco takového. Je škoda, že se o této poruše více nepíše. Mnoho lidí jí trpí a bohužel, leckdy si tak i ubližují. Doufám, že už se ti daří lépa. :)

      Vymazat