10. září 2019

Schováno za úsměvem v roce 2018


Nejdříve jsem chtěla začít psát odlehčeně, jako jsem to pokaždé dělávala. Cítit se nad věcí a poukazovat na svou vnitřní sílu a odhodlání chytat každou šanci co se naskytne pevně za pačesy, ale jak už jsem ve skrytu duše dlouho tušila, nalhávala jsem si akorát do kapsy. Doufám, že tedy po dlouhé době napíšu řádky opravdu od srdce, bez přikrášlení a bez vykrucování. Tenhle článek bych ráda věnovala všem, kteří se jakýmkoliv způsobem potýkají s depresí, úzkostmi či tíživou životní situací.

Jsem úplně obyčejná ženská. Nejsem nijak extra chytrá, krásná, vtipná či kdovíjak charismatická. Nemám extra špatné ani extra dobré domácí zázemí. Nikdy jsem nijak nevyčnívala z davu, nebyla nikterak ambiciózní a ani ctižádostivá. Sousedy jsem vždy slušně zdravila a hrubá slova jsem pohřbívala hluboko do útrob žaludku. Zjednodušeně jsem vždy chtěla, aby mě měl každý rád a abych po sobě zanechala dobrý dojem. A přesto jsem nikdy neměla sto procentní záruku na dobrý život, dobrou budoucnost a dobré postavení.


V mých předchozích článcích je cítit jisté rozpolcení mé osobnosti, jako bych si ani nedokázala vybrat, kdo bych chtěla být. Jeden můj názor se bil s druhým, myšlenky mám neuspořádané, v náladě jsem skákala z nuly na sto a zase zpět. Jako bych v sobě neustále dusila druhé mé já, které nikdy nesmělo spatřit světlo světa, protože by mi mohlo pokazit reputaci.  Víte, vždy jsem na sebe tlačila, abych skousla kritiku, abych přetrpěla opravdu stupidní názor či příšerné zacházení druhých s mou osobou. Přetrpěla jsem i věci, které jsem nechtěla dělat, neměla ráda a jen jsem se do nich nutila, aby o mne druzí neztratili dobré mínění. Takže když jsem se poprvé ve třinácti pořezala na ruce, dávala jsem si to do souvislosti s ‚Emo‘ érou. Což o to. Možná to v tu dobu byla pravda, jenže pokud jsem se byla schopna pořezat v osmnáctém roce života, což už začíná být věk vyspělejší, kdy se člověk opravdu cítí více dospělým, nežli mladistvým, tušila jsem, že je něco špatně.

Nejdříve jsem pocítila nezájem. Nezajímá mne romance, nezajímá mne sex, nezajímá mne škola, nezajímají mne mé koníčky, nezajímá mne má budoucnost. Kdo by si v tu chvíli pomyslel, že chvilkový nezájem a nechuť dělat určité věci byl vlastně výstražným signálem něčeho mnohem temnějšího. S tímto nezájmem jsem úspěšně odmaturovala, ale pak začalo to pravé peklo. A to nepřeháním, když použiji tento výraz. Neúspěch dostat se na univerzitu protkaný rodinnými záležitostmi a s mezilidskými vztahy tuto moji apatii překrmilo natolik, že jsem se doslova plácala ve sračkách. Začala jsem svůj svět zmenšovat. Nejdříve z okruhu blízkých přátel na rodinný okruh, což se bez mého vědomí překlenulo na zdi mého pokoje a skončilo pod peřinou v posteli. Bylo útrpné se dívat ne své okolí, jak si všichni vyšlapávají svou cestu a já stále čekala na křižovatce, kam mě vítr zavane, avšak jsem ještě dokázala fungovat. Hůře, ale dokázala.

Pravda. To co teď řeknu, je strašlivé, ale nechci lhát. I když jsem se držela nad vodou, chtěla jsem spáchat sebevraždu. Stála jsem na tom mostě, držela se zábradlí, dívala se na dálnici a sbírala odvahu přeskočit na druhou stranu, a přesto jsem vždy sebrala všechny síly a přestála se. Pomyslně jsem si vypisovala výčet věcí, pro které má cenu žít, kolika lidem bych opravdu ublížila a kolik problémů by má smrt způsobila. Nesvítalo se na lepší časy, ale život sám o sobě šel nějak přežít. Až do minulého roku. To jsem poprvé opravdu zažila, jak dno chutná.

Nejdříve byl začátek roku, kdy se u rodičů mého bratrance pomalu schylovalo k rozvodu. Nepříjemná atmosféra u tety si samozřejmě na jejich dětech vybírala daň a já kompletně ztratila veškeré vazby na člověka, se kterým jsem prožívala celý svůj život. (Ne, jeho rodiče se nerozvedli, ale neměli k tomu daleko.) Má bezmoc a neschopnost v tu chvíli mu podat záchranné lano nás odcizila. Nedlouho na to jsme zjistili, že bratrancova maminka má rakovinu. To byla velká rána a nikdo nepočítal s tím, že by ženské v nejlepších letech mohli zjistit nález na prsu. Vím, byl to nepřímý vliv, ale nepopiratelně stále s dopadem. Tím trable u nás neskončily. Najednou se nám vážně rozstonala má 91 letá prababička a 70 letý dědeček a to tak vážně, že jsme doslova počítaly dny, které nám s nimi zbývají.

Moje maminka, která byla tou dobou pátým rokem na antidepresivech a práškách na spaní, prožívala největší pracovní vytížení, které ji zprvu na medikaci dostalo. Byla unavená, roztěkaná, prášky jí pomalu nestačily a často jsme se spolu hádaly i o sebemenších kravinách. Vidět ji v takovémhle stavu bylo ubíjející, protože jsem věděla, že cokoliv řeknu, jakkoliv ji utěším, či čímkoliv jí pomůžu, nijak jí neulehčím. Naštěstí se rozhodla toxický pracovní poměr ukončit, čímž se nám ulevilo a byl prostor se zaměřit na další trable. Ještě než začaly tyto boží rány, trpěla jsem špatným spánkem, ale zhruba tohle dobou se mi začaly prohlubovat. Touhle dobou, jsem se znova pořezala a nanovo začala přemýšlet o sebevraždě intenzivněji, než kdy dříve.

Pracovní situace v mé tehdejší práci mému stavu moc nepřispívala. Byla jsem na veškeré zodpovědnosti sama a nemohla jsem si dovolit na den či dva vypnout, i když je pravda, že spousta báječných lidí z kanclu mi bylo velkou oporou. Z nějakého důvodu jsem si navzdory všemu, co jsem prožívala, jsem dokázala navazovat mezilidské vztahy a bavit se s lidmi, jako by se nechumelilo.

Nebyla to nijak hluboká a pevná přátelství, ale byla stabilní a udržovala mne v kontaktu s realitou.
Avšak možná to byla ta chyba. Nedokázala jsem si utvořit pevnější vztahy, jen povrchní. Tou dobou jsem také poprvé měla sex. Proč to zahrnuji? Protože to nebyl přirozený krok ve vztahu, ale opilecká touha po fyzickém kontaktu. Doslova. Zlískala jsem se a vyspala jsem se s o osm let starším týpkem. On bez ochrany, já bez prášků. Můžete si jen domyslet, jak to pak probíhalo. Když se k tomuhle svému kotrmelci tak vracím, opravdu jsem v tu chvíli hladověla po teplu lidské osoby. Všechno se mi zdálo tak šedivé, tak zbytečné, tak prázdné a ta díra v hrudi se mi čím dál tím více prohlubovala, že jsem ji toužila zaplnit druhým člověkem. Je mi toho kluka líto. Byl to známý mé kamarádky, moc hodný, slušný a dokonce se mi po našem románku ozval, ale to jsem hned ukončila. Věděla jsem, že ze mě mluvil alkohol a prázdnota a na takovýchhle věcech se vztah stavit nedá. K tomu jsem měla vítr, že jsem otěhotněla, což mi gynekolog vyvrátil. Nutno říci, že od té doby jsem na chlapa nešáhla a straním se jich jak čert kříži. Touhle dobou u mne propukla závislost na Youtube. Byl to pro mne únik z reality. Nasadila jsem sluchátka a nečině jsem hleděla do monitoru a vytvářela si v hlavě lepší svět, kde jsem žila svůj vysněný život. Obranný mechanismus, dalo by se říci.

Aby trable doma a mezi mými přáteli nekončily, onemocněla nám rakovinou plic i babička. V tu dobu jsme neměli tušení, jak její léčba bude pokračovat, protože nám mladý ichtil, který rakovinu diagnostikoval, sdělil, že má před sebou půl roku života. Až později jí její lékařka, která dohlížela na chemoterapie, sdělila, že ačkoliv je nádor velký a kvůli svému rozsahu a pozici na plíci neoperovatelný, je možno metastázi zastavit, což se také povedlo.  Tou dobou se u mne začaly projevovat příznaky úzkostí.

Nakonec přišla poslední rána. Když jsem se dostala na Fakultu Humanitních studií, táta si udělal úraz, kvůli kterému musel zůstat měsíc na nemocenské. Věděli jsme, že další měsíc bude, co se týče peněz opravdu našponovaný. Samozřejmě jsme byli ve stresu, ale dalo se. Spíše to, že se našim povedlo rozbít auto, byla událost, se kterou nikdo nepočítal. Při bouračce se zjistilo, že nám dva dny bez ohlášení vypověděla pojistka ručení, takže veškeré škody se hradili z našich peněz. Aby toho nebylo málo, soused chtěl vydělat na cizím neštěstí a tak z nás pod výhrůžkou udání na soud vytáhl třicet tisíc. Celkové úhrady se vyšplhaly na padesát tisíc, kdy jsem musela finančně pomoci i já.

Byla to tíživá situace, jelikož jsme byli i trestně stíháni za porušení silničních pravidel a to jen kvůli tomu, že táta byl jako spolujezdec podnapilý, a svědci jej viděli vystupovat ze dveří u řidiče. U spolujezdce byly zničeny dveře, které nemohl otevřít. Auto jsme v tu chvíli potřebovali. Více než kdy jindy. A najednou jsme se museli spoléhat na ostatní, aby nám pomohli s nemocnými členy rodiny.

Myslím, že touhle dobou na mě dopadaly následky všech událostí z celého roku. Nastoupila jsem na školu, na kolej, kterou jsem si finančně nemohla dovolit, protože do výplaty z nové práce bylo ještě daleko a nemohla jsem ani poprosit rodiče vzhledem k situaci o finanční podporu. Kolejné mi od října naskakovalo v plných dávkách a já jej neměla z čeho zaplatit. V průběhu jsem přišla i na to, že vysoká, na kterou jsem se dostala, je pro mne úplně zbytečná a nepoužitelná. Zdravotní stavy se nikomu nezlepšovaly, ba naopak.

 Do toho jsem měla hlubokou promluvu se svým sourozencem, jehož část bolestných okamžiků z našeho dětství mne zabolela. Bylo to poprvé, co jsme spolu takto mluvili. Z jeho slov jsem se dozvěděla, že ačkoliv má naše rád, tak i zároveň k nim chová hlubokou zatrpklost. Nemohla jsem mu nic vyčítat. Je o šest let starší než já a bohužel krušné období, které si barvitě vybavuji, zažíval mnohem intenzivněji než já. Když jsem čekala v metru na soupravu, byla jsem už na hraně. Málem jsem vlítla na kolejiště. Od té chvíle nespím až do dnes.

Myslím, že to byla opravdu poslední kapka. Ten pocit stále cítím v každé části svého těla. Krok. Krok. Krok. Krok. Ještě jeden krok, a teď bych zde nebyla. Poprvé v životě jsem se sebe samotné opravdu děsila. V hlavě jsem měla černo a v uších příšerný hluk. V prstech mne brnělo. Než jsem se vzpamatovala, stála jsem na Andělu a čekala na autobus. Tehdy jsem se sesypala.

Bylo to jako bomba, jako když vám někdo nasadí sluchátka a spustí najednou deset různých skladeb techna na plné pecky. Třásla jsem se, brečela jsem, a když jsem dojela domů, už jsem necítila nic. Absolutně nic.

Od té doby se můj svět scvrkl na postel. Ačkoliv se postupně veškeré trable vyřešily, já jsem nebyla schopná se ráno probudit a vylézt z postele. Domácí práce? Průser. Hygiena? Průser. Mé sny? Průser. Můj život? Jeden velký bordel.

V prosinci situace vygradovala natolik, že jsem hledala po bytě žiletku. Našla jsem ji. Je schovaná v hrnečku na kuchyňské lince, ale nepoužila jsem ji. Možná protože jsem přestala v té době mít sílu si i připustit, že jsem schopna ještě cítit fyzickou bolest. Přestala jsem jíst. Jedno jídlo denně bylo až moc. Jestli jsem měla sladké, nebo slané, nemělo význam. Neměla jsem chuť, jen jsem věděla, že něco sníst musím. Z nedostatku spánku a jídla jsem začala trpět bolestmi břicha, závratěmi a občasnými migrénami. Z dlouhých dní ležení v posteli nenechala bolest zad na sebe čekat. Do toho jsem začala přibírat.

V ten moment jsem byla na dně víc jak kdy jindy. Bez peněz, s dluhem na krku, bez přátel, bez partnera, bez opory rodičů, bez smysluplného života, bez sebevědomí, bez sebeúcty, bez hrdosti, s nemocnou částí rodiny, bez spánku. Všechno bylo bez barvy. Nic nebylo černobílé, barevné, či šedivé.

Představte si, že máte v hlavě nahrávku, která vám dokola pouští úkoly, které byste za den měli splnit, či vzpomínky, ke kterým se rádi vracíte. Moje nahrávka mi přehrávala toto.

„Jsem tlustá.“;
„Jsem odporná.“;
„Jsem k ničemu.“;
„Jsem nula.“;
„Neměla jsem se narodit.“;
„Měla mě máma potratit.“;
„Jsem horší než brácha.“;
„Jsem úplný hovno.“;
„Proč jsem neschopná normálně fungovat?“;
„Podívej se na sebe do zrcadla, ty nádhero.“;
„Vypadám jako prase.“;
„Neměla jsem do tý školy chodit, když na to nemám.“;
„Jsem píča, že jsem to řekla.“;
„Neměla jsem se radši ani vyjadřovat.“
„Ani se nedivím, že mě vyměnili za fajnovější holčinu.“;
„Divím se, že mi to místo dali.“;
„Proč jsem se narodila?“;
„Naše jsem zklamala.“;
„Můžu vůbec něco říct?“
„Stejně je budu otravovat“
„Proč se mi nic nedaří?“;
„Proč nemůžu být normální?“;
„Chci, aby to všechno skončilo.“;
„Chci umřít.“;
„Nechci se probudit.“;

„………………………“;

„Jsem unavená.“

Nejhorší je, že jsem tomu věřila. Kdybych měla někomu přirovnat, co se přesně s mým tělem v té době dělo, asi by nejlepším přiblížením byl moment, kdy člověku dojde vzduch pod hladinou a snaží se co nejrychleji vydrápat napovrch, aby se mohl nadechnout. U mě byl rozdíl, že ten nádech nikdy nepřišel.

Doslova jsem vypadala jako živoucí mrtvola. Všichni si toho všimli. Toho nebezpečného stádia, ale nikdo nedokázal pochopit, proč jsem v něm byla. Ani já sama.

Možná mou povahou, nebo okolnostmi, to už nevím čím přesně, rozhodla jsem se najít si pomoc odborníka. Už jsem nedokázala nad sebou zavírat oči a předstírat, že je to jen fáze. A udělala jsem dobře.

Právě teď, když píši, se cítím klidněji. Mám za sebou první terapii. Nebudu nalhávat, hrůzou jsem se klepala, když jsem doslova musela popsat svůj problém a vcelku jsem se cítila nepříjemně. Poprvé v životě mně někdo poslouchal. I když je to práce pana doktora, snažil se najít problém a pomoci mi, nasměrovat mě a říct mi, co mi vlastně je.

Údajně trpím úzkostně depresivní poruchou a doporučil mi, abych si zařídila medikaci. 13.2. mám schůzku s psychiatrem, aby mi předepsal léky a s panem zvažuji další sezení.

Vím, že mám před sebou dlouhou cestu, ale proč sem vlastně píši, když mám zatím dobrý den.
Myslím, že každý z nás momentálně prožívá situaci, ve které by jednoduše nechtěl být, nebo aspoň v životě zažil chvíle, na které by chtěl zapomenout. Sama jsem často hledala články, nebo opravdové příběhy o lidech, kteří prožívají podobné problémy. Chtěla jsem najít útěchu, že opravdu nejsem sama na tomhle světě, kdo se cítí špatně. Může to znít jízlivě, ale jen vědomí, že spoustě lidem se bortí životy, mi dávalo určitý pocit úlevy. Že nejsem ta divná, která by si měla vyčítat byť sebemenší pocit bezmoci a kompletního zklamání, když se vcelku má dobře. Věřte mi, věděla jsem moc dobře, že se lidé mají tisíckrát hůře, než já. Pokaždé jsem se cítila provinile, při tomto pomyšlení.

Proto bych chtěla poprosit všechny, kteří si budou číst tyto řádky. Dávejte dobrý pozor na své drahé, které máte rádi. Moc dobře vědí, jak maskovat své pocity. Umí se smát vtipům, umí se zapojovat do konverzace a na povrch se může zdát, že snad v životě nezažili jediné příkoří. Ve skutečnosti jsou však vyděšení se jakkoliv svěřit se svým trápením, protože vás nechtějí s ním zatěžovat, nebo lépe řečeno otravovat. Ona jedna blbá konverzace nad pivem dokáže pomoci leckdy více, než prášky. Může se totiž někdy stát, že váš blízký zvolí tu kratší cestu k úlevě a ta vám nadobro převrátí život vzhůru nohama.

Pro ty, které jsou na té straně barikády, kdy se cítíte zahnáni do kouta a pomýšlíte nad svým životem jako nad zbytečným, nebojte se mluvit. Nebojte se někomu blízkému svěřit se svými bolestmi a hlavně se snažte mu je vysvětlit, aby se co nejvíce do vás vžil. Přátelé, kteří nevědí, čím si procházíte, vám nedokáží pomoci, pokud o vašich trápeních nemají tušení. Je to těžké se někomu svěřit. Je to ten nejtěžší krok, který kdy uděláte, protože doslova vysvlečete svou duši do naha a pak jen čekáte, kdo přes ni přehodí deku, a kdo do ní zapíchne nůž. Vydáte se na milost a nemilost svému okolí a opustíte tak bezpečí svých jedovatých myšlenek a pomyslných barikád, které se jednoho dne promění ve váš hrob. A přes to to riziko stojí za zkoušku.

Nikdo vás v životě nebude soudit více, než vy sami.


Žádné komentáře:

Okomentovat